Úvod:
Obsah diagnostické patologie:
Pitva se skládá ze dvou fází: eviscerace orgánů (orgánových komplexů) a vlastní pitva orgánů. Evisceraci zpravidla provádí pitevní laborant; ten také po ukončení pitvy vloží orgány zpět do těla zemřelého a upraví tělo k pohřbu.
Před pitvou si patolog prostuduje klinickou dokumentaci (anamnestické údaje o pacientovi, informace o průběhu choroby, výsledky klinických vyšetření a zejména klinické hodnocení stavu pacienta a příčinu smrti).
V průběhu pitvy patolog hodnotí změny orgánů. V případě potřeby odebírá vzorky pro mikroskopické zhodnocení, pro mikrobiologické vyšetření a také pořizuje fotodokumentaci. Výsledek pitvy srovná s klinickými údaji. O průběhu pitvy sestaví pitevní protokol.
Pitevní protokol se skládá z několika částí:
Epikríza (vlastní výsledek pitvy) má čtyři části:
Základní onemocnění ze (zpravidla stručná) charakteristika hlavní choroby, kterou zemřelý trpěl, a která (zpravidla) souvisí s příčinou smrti. Pokud je nalezen maligní tumor, uvádí se zpravidla rovněž.
Komplikace základního onemocnění je nejdůležitější částí epikrízy. Zde je základní onemocnění podrobně rozvedeno a uvedeny jsou i další závažné nálezy (makroskopické, mikroskopické i laboratorní, též klinické informace).
Příčina smrti je proces, který bezprostředně vede k úmrtí. Je nutné si
uvědomit, že stanovení příčiny smrti není hlavním smyslem
patologcko-anatomické pitvy. Při stanovení příčiny smrti je třeba
zachovat určitou míru vztahu příčiny a základního onemocnění nebo
jeho komplikací. Tak například uvádět jako příčinu smrti
srdeční selhání
nebo respirační selhání
není vhodné (jedná se o proces, který postihuje většinu umírajících).
Proto je vhodnější jako příčinu smrti uvádět infarkt myokardu, thrombembolizaci plicních
arterií, zánět plic atd.
Vedlejší nález obsahuje změny, které byly při pitvě nalezeny a které nemají souvislost se základním onemocněním ani s příčinou smrti.
Klinicko-patologická korelace vyjadřuje stupeň shody mezi klinickým a pitevním nálezem ve stupnici 1 – 4: 1 pro plnou shodu základního onemocnění a příčiny smrti, 2 pro menší diskrepanci, 3 pro výrazný rozdíl (zejména pokud měla nesprávná diagnóza vliv na léčbu) a 4 pro výraznou diskrepanci (například klinik diagnostikuje infarkt myokardu a pitva prokáže perforovaný žaludeční vřed).
Závěr: 67 let starý pacient s celkovou atherosklerózou umírá na infarkt myokardu.
Klinicko-patologická korelace: I.
Pro nekroptické mikroskopické vyšetření se používá stejných metod jako při vyšetřeních bioptických. Je nutné vzít v úvahu, že mikroskopický vzhled tkání je do různé míry ovlivněn autolytickými změnami tkání po smrti.
Obrázky
Posmrtné zabarvení endotelu aorty (artefakt po posmrtné hemolýze):
Posmrtná hemolýza, zbarvení endotelu, Makro, pitva (71613)
Bioptické vyšetření dnes tvoří hlavní náplň práce patologa. Bioptickým vyšetřením rozumíme (mikroskopické) vyšetření tkáně odebrané z živého pacienta. Pro vyšetření odebíráme tkáně (biopsie v užším slova smyslu) nebo buňky (cytologické vyšetření).
Biopticky se dnes vyšetřují prakticky všechny orgány. Klinik k odběru tkání využívá různých metod: přímé excise, endoskopu (odštípnutí částečky tkáně klíšťkami), jehly (různého kalibru). Výhodou je, že k vyšetření je k dispozici celá tkáň a je proto možné hodnotit architektonické změny (například vztah k bazální membráně u maligního tumoru).
Pro cytologické vyšetření se používá řada metod: nátěry na skla z různých tělesných tekutin (hlen, sputum atd.), otisky tkání na sklo (přímý otisk tkáně, například u děložního čípku). Tekutiny se někdy centrifugují (například moč). Existují i kombinované metody (například cytoblok: sediment nebo centrifugát se zalijí do parafinu a krájí); někdy se z tkáně před fixací vyhotoví otiskové preparáty. Výhodou cytologického vyšetření je šetrnost vůči pacientovi (a vyšetření pro zvýšení výtěžnosti je možné opakovat), rychlost (odpadá parafinový proces, nátěry se po krátké fixaci ihned barví), cena a menší náročnost na vybavení. Tyto výhody často kompenzují hlavní nevýhodu cytologického vyšetření, totiž že zpravidla nelze hodnotit architektoniku tkáně.
Všechny odebrané tkáně by měly být histologicky vyšetřeny. To se týká i takových případů jako je appendix odebraný pro akutní zánět, protože v malém počtu případů se zachytí neočekávané patologické změny, které vyžadují další terapii: paraziti, tumor (karcinoid). Podobná situace platí pro všechny tkáně (žlučník, endometrium, kožní excise). Neprovedení histologického vyšetření může vést k poškození pacienta!
Někdy je odběr tkáně zároveň terapeutický výkon (například při abrazích dysfunkčních endometrií nebo excisích kožních tumorů).
A konečně často se zákrok provádí výhradně z diagnostických důvodů: punkční biopsie jater, zánětlivé kožní léze, odběr endoskopických vzorků střevní sliznice u řady chorob, odběr svalové tkáně, ledvin a mnoho dalších. Histologické vyšetření je někdy jediná metoda, jak lze sledovat průběh choroby (chronické záněty jater, ledvin, reakce štěpu vůči hostiteli a mnoho dalších).
Někdy se u lézí nejasného charakteru odebírá úmyslně jen část (probatorní excise). Podle výsledku vyšetření se dále provede další (kompletní) excise nebo se tkáň destruuje (například kryalizací).