Za určitých okolností dermatolog indikuje a provede kožní biopsii. Bývá to především u kožních tumorů, kde rozeznání benignity a malignity, histologického typu tumoru, případné invaze atd. je možné jedině mikroskopickým vyšetřením tkáně. Dále jsou to případy kožních (zpravidla zánětlivých) chorob, které dermatolog není schopen spolehlivě rozeznat a kde očekává, že histologické vyšetření bude přínosné. Dále se na patologii dostává tkáň resekovaná z důvodů kosmetických, plastických a jiných.

V případě zánětlivých poruch je tkáň odebírána za účelem diagnostickým. U tumorů to bývá v případech, kdy se před vlastním léčebným zákrokem (například zmrazením tumoru) musí stanovit o jaký tumor se jedná (kryalizace není vhodná u maligních infiltrujících lesí jako je například maligní melanom).

Tkáň je nutno odebrat z typické kožní morfy, která není ani příliš stará, ani sekundárně (zánětlivě) změněna. Při odběru puchýře je nejvhodnější čerstvý výsev. Pokud se odebírá tkáň necíleně z normální kůže (například z předloktí při imunofluorescenčním vyšetření na lupus erythematodes), je nutno to patologovi sdělit.

Vždy je nutno odebrat dostatečné množství tkáně do šířky i do hloubky, pokud je to jen trochu možné (obtížná je situace například u odběrů kůže z obličeje). Nepatrné vzorky z povrchových oblastí mají jen malý diagnostický přínos. Vždy je nutno mít na paměti cílovou diagnózu: například u podezření na sklerodermii je nutná hluboká kožní excize včetně podkožního tuku, kde jsou diagnostické struktury. Podobně nepatrné částice z periferie předpokládaného tumoru často obsahují jen okolní kůži s pseudoepiteliomatózní hyperplázií a o charakteru vlastního procesu neřeknou nic. Tu bývá vhodnější provést kompletní excizi do zdravé tkáně, která má zároveň zpravidla léčebný efekt.

Pokud je plánováno imunofluorescenční vyšetření, nesmí se tkáň fixovat, ale je nutno tkáň zmrazit a imunoreakce provést na nativní tkáni. Z toho důvodu bývá nutné část tkáně na imunohistologické vyšetření předem oddělit a zpracovat zvlášť. Pokud není možno tkáň ihned dodat na patologii v nativním stavu, lze použít speciálních roztoků, které pozdrží autolýzu aniž tkáň denaturují (maleinimid).

Před fixací je vhodné čerstvou tkáň položit na malý kousek filtračního papíru, ke kterému se přichytí, a papírek poté vhodit do nádobky s formolem. To je nutné zejména u malých biopsií, kde orientace fixované tkáně bývá velmi obtížná! Nepodaří-li se při přípravě histologických řezů krájet tkáň kolmo k povrchu, je hodnocení problematické a diagnostická výtěžnost malá.

Spolehlivé označení nádobky jménem pacienta je samozřejmé. Rovněž tak je nutné uvést přesné místo, odkud byla tkáň odebrána: dlaň, kůže mezi prsty, volární strana předloktí, loket, tvář atd. —  obraz normální kůže z různých míst se velmi liší! Dále je nezbytné uvést informace o věku a pohlaví pacienta, o trvání a průběhu choroby, o dosavadní léčbě a případných předchozích histologických vyšetřeních. Pokud má dermatolog na mysli některé diagnostické jednotky podle klinického obrazu připadající v úvahu, musí je uvést: řada kožních jednotek klinikou značně rozdílných má stejný histologický obraz. Pokud je předem podezření na některé choroby, lze tomu přizpůsobit i zpracování tkáně: barvení na tuky (které po parafinovém procesu nelze provést), barvení na mikroorganizmy, plísně, žírné buňky atd.

Histologické vyšetření není v dermatologii absolutní diagnostická metoda. K diagnóze se dospěje syntézou klinického a histologického obrazu, laboratorních nálezů a někdy též reakce na terapii.